Zápis druhý - 2. měsíc

Naše třetí dcera již není novorozencem. Spadá do škatulky kojenec. A v této škatulce zůstane až do doby, kdy na svém prvním dortu sfoukne svou první narozeninovou svíčku.

Je neuvěřitelné, o jak velký kus naše děti v komunikaci pokročí během druhého měsíce svého života. Posuďte sami :) Evelínin pláč a řev se začaly diferencovat. V současné době rozlišujeme čtyři typy pláče naší dcery. Každý je trochu jiný a vystihují tyto situace: unavená, hladová, rozzlobená, něco ji bolí (obvykle bříško). Tím, že již poznáme, co se nám Evelína snaží svým pláčem sdělit, dokážeme na to rychle reagovat . A proto ji mnohem rychleji utišíme než tomu bylo během prvního měsíce jejího života, kdy jsme důvod jejího pláče jen odhadovali a metodou pokusu a omylu jsme se ji snažili (více či méně úspěšně) utišit. Zajímavá je poznámka mého muže, který tvrdí, že je pro nás Evelína „čitelnější“ než dvě starší dcery. Proč je tomu tak? Protože je třetí v pořadí. Už máme dvě předcházející zkušenosti s dětmi, které se (s drobnými odchylkami) projevovaly úplně stejně.

Hodně důležitý je pro nás pláč, kterým dává Evelína najevo, že je unavená. S prvorozenou dcerou jsme si užili mnoho měsíců velmi špatných spánkových návyků, které vyústily v to, že jsem v noci prakticky nespala. To samozřejmě nemůže člověk dlouho vydržet, takže jsem v té době vyhledala odbornou psychologickou pomoc. A paní psycholožka velmi rychle odhalila příčinů mých problémů se spaním: „Naučte usínat dceru samotnou a vyspíte se i vy.“ Možná tomu nebudete věřit, ale stačil jeden týden a Dorota (tenkrát ve věku 16 měsíců) se naučila usínat sama. A já jsem se po několika týdnech opravdu vyspala.

Pes je zakopán v tom, že každý z nás – děti nevyjímaje – se během spánku nachází ve fázích lehčího a hlubšího spánku. V hluboké, tzv. REM fázi, se nám zdají sny. Dětem se tyto spánkové fáze střídají rychleji (každá fáze trvá kratší dobu). Děti se během noci ve fázích lehkého spánku někdy vzbudí. A jak opět usnou? Pokud je netrápí hlad nebo bolest, potřebují k opětovnému usnutí to, co jim obvykle umožňuje usnout. Když uspáváte děti tak, že je nosíte po bytě, skáčete s nimi na gymnastickém míči, držíte je za ruce, ležíte s nimi v posteli a necháte se jejich ručkama vískat ve vlasech … a potom je v hlubokém spánku uložíte do postýlky … co bude vaše dítě uprostřed noci potřebovat k tomu, aby opět usnulo? Budete je opět nosit na rukou, skákat s ním na míči, anebo si necháte vykloubit zápěstí tak, že budete držte dítě za ruku mezi šprušlemi postýlky. Pokud vám takový noční život vyhovuje, klidně v tom pokračujte. My jsme si po „pekle“ s prvorozenou řekli, že to už nikdy v budoucnu s žádným dalším naším dítětem nechceme zažít. Gymnastický míč byl sfouknut a uklizen ještě než jsem se s druhorozenou Toničkou vrátila z porodnice. Během prvních dvou měsíců jsme Toničku naučili usínat samotnou. A nejinak tomu je i nyní s Evelínou. Během druhého měsíce jsme zavedli tento systém: spí – vzbudí se – je bdělá - nakojím ji – je bdělá – unavenou ji uložíme do postýlky – sama usne (samozřejmě se občas ozve – použije svůj unavený pláč, a my jí strčíme do pusy vypadlý dudlík). U kojení Evelka neusíná ani večer. V noci ji kojení samozřejmě uspí, ale v tu chvíli je to žádoucí. Pokud se Evelka v noci vzbudí a není hladová, stačí jí dát do pusy dudlík, stejně jako to děláme před spaním. A Evelka s dudlíkem v puse opět usne. Samotnému usínání samozřejmě předcházejí ještě další rituály, ale těm se budu věnovat v některém z dalších zápisů v následujících měsících.

Během pátého týdne svého života se Evelína začala usmívat. Byl to pro nás krásný zážitek, i když jsme již dvakrát zažili to samé u starších dcer. První vědomý úsměv vašeho dítěte (byť je to potřetí) je dechberoucí zážitek. Byli jsme z toho s manželem u vytržení, které jsme opravdu nepředstírali (na rozdíl od vytržení, které pravděpodobně budeme trochu hrát, až nám Evelka přinese ze školky třetí stejnou záložku do knihy vyrobenou ke dni matek – po těch dvou, které jsme postupně dostali od starších dcer :) ). Evelucha se poprvé vědomě usmála na svého tátu. Je to samozřejmě dané tím, že můj muž má pusu ohraničenou vousy, a tím je pro naši dceru jeho úsměv zřetelnější a čitelnější. Proto na jeho obličej reagovala dříve než na můj. Abych ale uvedla kompletní informace, musím napsat, že Evelka se usmívala i na ledničku, na skříň v pracovně, na postýlku, na okno … no na všechno kolem. A během následujícího týdne se začala usmívat i na mne a na své sestry. Později začala úsměvem cíleně reagovat na úsměv kohokoliv, kdo se usmál na ni.

Je opravdu úžasné sledovat, jak se komunikace toho drobného a prakticky bezmocného tvorečka vyvíjí. Ve dvou měsících spolu skutečně komunikujeme. Evelka se usměje, já jí úsměvem odpovím, dám jí dostatek času na to, aby mi na můj úsměv odpověděla ona sama a tak si úsměv vzájemně předáváme. Tohle mne snad nikdy neomrzí!

Komunikace naší dcerky se jen o pár dní později rozrostla o broukání.Tuto fázi vývoje řeči nazývají někteří odborníci pudovým žvatláním. Evelínka už tedy vydává i jiné zvuky než jen křik. My se její zvuky snažíme napodobit a stejně jako s úsměvem jí dáváme prostor a čas k tomu, aby na náš pokus o broukání reagovala. Občas se to podaří a Evelka komunikaci rozvíjí dál. Nejde ale ještě o napodobivé žvatlání, na které budeme u Evelky čekat až za čtyři nebo pět měsíců.

Během tohoto druhého měsíce Evelínčina života jsme trochu bojovali s tím, že se Tonička (naše druhorozená, v současné době skoro čtyřletá) začala stylizovat do miminka. Šišlala, hrála si na miminko, chtěla chovat jako miminko, říkala, že je Evelka a podobně. Vždy je důležité rozpoznat, co se vám dítě snaží svým chováním sdělit. A Tonička si vším tím „zlobením“ říkala o pozornost nás rodičů. Starost o Evelínu se musela zákonitě projevit tím, že jsme s manželem věnovali Tonce i Dorotě méně pozornosti než v době, kdy jsme měli doma dcerky jen dvě. Tak to ale už bude vždy. Přece jen musíme svou péči a pozornost dělit už mezi tři děti. Důležité je, že jsme si Tončiny projevy uvědomili a zareagovali na ně tím, že jsme se jí začali dle svých možností víc věnovat. Její miminkovské projevy ustoupily a nyní už s Tonkou v tomto směru nebojujeme :)

Dorotka se k Evelce stále chová úžasně. Napodobuje moje chování, mluví na Evelínku, komentuje dění kolem ní, snaží se ji uklidnit, když pláče … od šestiletého dítěte jsem takové chování úplně nečekala. Musím si dávat pozor, abych na Dorotku nepřenášela víc odpovědnosti než je nezbytně nutné. Dorotka mi ochotně dojde pro plenu, podá Eveluše dudlík, vybere jí čisté oblečení a to mne zákonitě v tom frmolu se třemi dětmi svádí k tomu, abych Dorotu úkolovala častěji než bych možná měla. Takže se musím hlídat a opakovat si, že by si prvorozená měla během posledního roku školky víc hrát a míň běhat Evelce pro plenky :)

Druhý měsíc vnesl do komunikace s naším miminkem mnoho nového. Už poznáme, co se nám snaží sdělit svým pláčem, protože pláč už zní různě podle toho, co naši dceru právě trápí. Velkou motivací rozvíjet komunikaci s Evelínou byl během druhého měsíce jejího života nástup jejího vědomého úsměvu. Už se neusmívá jen tak, usmívá se na nás! Evelka začala broukat, takže rejstřík jejích hlasových projevů se rozrostl o nejrůznější „bublání“, „chrčení“, „volání“, „houkání“ a podobně. Už teď jsem zvědavá, jak se bude naše komunikace rozvíjet dál. Jestli jste zvědaví i vy, počkejte si na další zápis :)

Sdílet na Facebooku