Znakování s miminky


Témata • Kniha o znakování s miminky

Knihu recenzovala PhDr. Ing. Iva Jungwirthová (pro nakladatelství Grada)

V posledních letech se stala pro mnohé novopečené rodiče takřka nezbytností četba nejrůznějších příruček a knih o tom, jak nejlépe, nejrychleji a nejefektivněji podporovat vývoj jejich miminka. Někdy to vypadá, jako by bez nejrůznějších odborných rad a návodů nebylo vůbec možné vychovat zdravé, bystré a šikovné dítě, jako by rodičovská intuice a zdravý rozum na tak velký úkol v dnešní době nemohly stačit.

Stejným dojmem by mohla na první pohled působit myšlenka, že s malými dětmi nestačí jen mluvit, zpívat jim, rytmizovat říkanky, ale že je pro jejich zdravý vývoj potřeba používat neverbální komunikaci založenou na používání gest, mimiky, řeči celého těla a znaků, tzv. znakování s miminky. Proč používat se zdravým slyšícím dítětem tak „komplikovaný“ způsob komunikace? Není to zase jen další pokus komplikovat věci docela jednoduché?

Kniha Terezie Vasilovčík Šustové Jak se domluvit s kojencem a batoletem nás ale po přečtení prvních několika stránek přesvědčí o tom, že tento způsob komunikace s malým dítětem nejen že není komplikovaný, ale že naopak vychází ze zcela základních dovedností, které malé dítě ovládá mnohem dříve, než začne samo vyslovovat první slůvka. Že znakování s miminky není žádný složitý komunikační systém, ale přirozený způsob, kterým dítě se svými dospělými vede rozhovor. Že se stačí dívat na dítě, odpovídat na jeho gesta, mimiku a pohyb těla a nabízet mu svoje vlastní. Že možnost vyjádřit své pocity a přání snižuje frustraci malého dítěte, které dosud nemá k tomu potřebnou slovní zásobu.

Není pochyb o tom, že v předřečovém období má neverbální komunikace ve vývoji dítěte naprosto zásadní úlohu. Co jiného než neverbální komunikace je opětovaný úsměv několikaměsíčního kojence, vzájemné dialogické broukání s mámou či hlasitý smích v reakci na tátovo šimrání? Odborníci na řečový vývoj dětí vědí, že bez dobře rozvinuté neverbální komunikace, bez častého a důsledného očního kontaktu dítěte a dospělých, bez dovednosti odečítat z obličeje a postoje těla mluvčího jeho rozpoložení, je ohroženo i pozdější osvojování mluvené řeči. Úroveň preverbální, předřečové komunikace do značné míry určuje rychlost a kvalitu pozdějšího osvojování mluvené řeči. A právě rozvinutí přirozených neverbálních komunikačních dovedností znakování s miminky nabízí.

Systém znakování s miminky má oporu i v neurologických studiích. Je známo, že ovládnout motoriku mluvidel je ze všech svalů v těle nejkomplikovanější a trvá nejdéle, zatímco pohyby rukou a celého těla dítě kontroluje o mnoho měsíců dříve. Mluvená řeč se zpracovává obvykle v levé hemisféře, zatímco řeč, která je současně „slyšet i vidět“ míří do obou hemisfér současně. Ve vývoji lidského druhu se nejprve vytvořila nějaká forma posunkového dorozumívaní, teprve pak se začala vyvíjet řeč artikulovaná, neverbální komunikace je tedy základem, na kterém později vzniká řeč mluvená. Mnoho gest používaných malými dětmi je zcela univerzálních (zvednutí rukou při touze po pochování, odmítavé odvrácení obličeje, dupání při nesouhlasu), musí proto vycházet z nějakého vrozeného základu, který má ve vývoji své důležité místo. Malé dítě si nový podnět vždy zapamatuje lépe, jestliže je multisensorický, tedy jestliže jej může vnímat více smysly současně. Přesně to znakování s miminky splňuje, dítě současně slyší slovo a vidí znak. A konečně zkušenosti rodičů, kteří se svými dětmi z nějakého důvodu znaky a gesta používali, ukazují, že jejich potomci pomocí znaků mluvili často dříve a byli schopni komplexnějších sdělení, než jejich stejně staří vrstevníci.

Knihu Jak se domluvit s kojencem a batoletem mohou využívat také rodiče dětí s opožděným vývojem. Komunikace podporovaná znaky se doporučuje u dětí s mentálním postižením, u dětí, které z nějakého důvodu nemohou samy dobře mluvit (dlouhodobá tracheostomie, rozštěp rtu a patra), u dětí dysfatických, s opožděným vývojem řeči. Pro tyto děti je zvládnutí mluvené řeči mnohdy velmi náročným úkolem. Pomocí znaků a gest pochopí význam a smysl komunikace jako takové, osvojí si pojmenování základních předmětů, osob a činností a snadněji pak přecházejí na používání mluvených slov.

Celou knihou nás provázejí dialogy a rozhovory, které autorka vedla v průběhu měsíců se svojí dcerou Dorotkou. Na nich vidíme, jak přirozeně vlastně znakování s dítětem vzniká, jak se vyvíjí jeho forma a struktura, jak dítěti pomáhá dorozumět se se světem kolem něj. Jak dítě se zvyšující se schopností mluvit kombinuje oba způsoby komunikace a postupně přechází k řeči mluvené. A hlavně – kolik radosti, spontaneity a zábavy můžeme v rozhovoru se svým dítětem zažít.

Autorka nezapře svoji hlubokou profesní fundovanost a zkušenost s dětmi komunikujícími znakovým jazykem. Přesto je kniha napsána nesmírně čtivě, s hravostí a lehkostí, srozumitelně pro každého. Velmi srozumitelné jsou i obrázky zachycující nejčastěji používané znaky. V závěru knížky je obrázkový slovníček základních znaků, rozdělených do pěti kategorií. A abych se vrátila k úvodnímu odstavci recenze – po přečtení knihy Jak se domluvit s kojencem a batoletem nezůstane ve frustrovaném rodiči dojem, že bez znakování s miminky se jeho dítě nebude dobře vyvíjet, ale zvědavost a chuť objevit v kontaktu s ním nové obzory a možnosti.

Knihu recenzovala Mgr. Jana Němečková (Časopis Děti a my)

Zaznakuj, co potřebuješ!

Rodiče kojenců a batolat znají rezignovaný povzdech: „Kdyby mi tak to dítě mohlo říct, co vlastně chce…“ Zpravidla si sami odpoví, že musí počkat, až kojenec začne mluvit. Každé dítě ale umí mnohem dřív používat gesta než vytvářet slova. A právě období života malého dítěte, které už moc dobře ví, co chce, ale neumí si o to říct pomocí slov, se věnuje kniha Terezie Vasilovčík Šustové.

Autorka napsala velmi srozumitelnou a návodnou příručku, jak s dítětem začít komunikovat pomocí přirozených znaků, které si rodič s dítětem vytvářejí. Vychází ze své velké zkušenosti speciální pedagožky, která ve svém dosavadním profesním životě pracovala se sluchově postiženými, tlumočila a vyučovala znakový jazyk. Gesta jsou pro ni natolik přirozeným způsobem vyjadřování, že je využila i pro snazší komunikaci se svou první dcerou. Zpočátku si Dorotka vytvářela znaky sama, např. natáhla ruce, když chtěla zvednout, postupně jí rodiče zásobu znaků rozšiřovali. Spokojená holčička se nemusela bezmocně vztekat, protože si uměla „zaznakovat“, co potřebuje, už ve chvíli, kdy její mluvidla zdaleka nestačila na artikulaci srozumitelných slov.

V nedávné internetové debatě na portálu rodina.cz, která se věnovala znakování s kojenci, někteří debatující dávali trochu popuzeně najevo, že ukazovat si s kojenci přece není taková věda, aby se tomu musela věnovat taková pozornost, neřkuli samostatná kniha, stačí přece trochu rodičovské intuice… Samozřejmě ano, ale tyto ohlasy ukazují, v čem je recenzovaná kniha nejvíce přínosná. Postupně, zasvěceně a pedagogicky pracuje s každým, kdo by o komunikaci s kojenci pomocí znaků měl zájem: odpovídá na otázky, jak se znaky začít, jak vytvářet situace, kdy se znak může vícekrát použít a upevnit, zda se dítě nespokojí jen se znaky a naučí se mluvit. A kdo by nechtěl, aby jeho batole umělo nejen zatleskat „paci, paci“, ale také „říct“ si o praktické věci jako „potřebuju pít“ nebo „chci jít za dědečkem na návštěvu“.

Teoretické pasáže doplňují fotografie znakující dcery a příběhy z jejich života se znaky a hlavně podrobný slovníček nejpotřebnějších znaků se srozumitelnými nákresy. Kniha je v našem prostředí první vlaštovkou, podobná příručka zaměřená na využití přirozených znaků dosud u nás nevyšla. Jako praktická pomůcka je určena hlavně rodičům, odborníky pracujícími s dětmi může oslovit svým jednoznačným zaměřením na neverbální složku komunikace.

Témata • Kniha o znakování s miminky



Sdílet na Facebooku

Valid XHTML 1.0 Strict