Slovní a znaková zásoba se rozrůstá podle aktuálních potřeb dítěte

Není to tak dávno, kdy mě ráno Dorotka vítala v postýlce s rozzářenou tváří a její ručky ukazovaly znak MLÉKO. Když bylo Dorotce čtrnáct měsíců, stála ráno v postýlce a znakovala ROHLÍK. Vzala jsem ji k nám do postele, začala si rozepínat pyžamo a Dorotka znakovala NE, ROHLÍK. Šly jsme tedy spolu do kuchyně, Dorotka dostala kousek rohlíku, s rozzářenou tváří ho sežvýkala, ukázala JEŠTĚ a dostala další kousek. Tak jsem přestala ráno kojit. Ve věku patnácti měsíců si už snídani velmi často Dorotka vybírala sama. Nemusela jsem před ni stavět na stoleček možné alternativy. Stačilo se zeptat zda chce JOGURT nebo ROHLÍK nebo BANÁN. Dorotka stejně obvykle ukázala znaky CHLEBA a SÝR. Ve věku sedmnácti měsíců už Dorotka u snídaně nebo u svačiny běžně konverzovala o tom, zda chce jogurt MERUŇKOVÝ, JAHODOVÝ nebo HRUŠKOVÝ, anebo si dá pečivo s MÁSLEM, s MARMELÁDOU nebo se SÝREM, popřípadě jaký typ sušenek (PIŠKOTY, ZVÍŘÁTKA, BE-BE nebo ty VELIKÉ) bych pro ni měla vyndat ze skříně atp.

Přirozené nahrazení znaku slovem

Jako každé dítě Dorotina věku (kolem jednoho roku), začala se i Dorotka zajímat o děti kolem sebe. Moc se jí líbila miminka na obalech od hraček a na balících plínek. Začali jsme tedy používat znak MIMINKO, který Dorotka někdy ukazovala s takovou radostí, že to vypadalo, že se „ukroutí v pase“. Naše dcera v té době neuměla říkat hlásku m, takže např. já jsem byla „pápa“. Za několik týdnů na mě Dorotka ráno z postýlky vítězoslavně volala „máma“, odpoledne ukazovala MIMI a říkala u toho namísto „pipi“ už krásné „mimi“ a za několik dní přestala znak používat, protože její „mimi“ bylo všem plně srozumitelné a znakem si už pomáhat nemusela.

(Text je součástí knihy Jak se domluvit s kojencem a batoletem vydané nakladatelstvím Grada v roce 2008.)

Sdílet na Facebooku