Znakování s miminky


Témata • Příběhy ze života

Témata • Znakování s Evelínou

Zápis čtvrtý - 10. měsíc

Evelce je deset měsíců. Během uplynulých čtyř týdnů jsem si poctivě dělala poznámky o jejích pokrocích, abych se s vámi o ně mohla podělit.

Než se dostanu k tomu, jakých novinek jsme se od Evelky během uplynulého měsíce dočkali v oblasti komunikace, shrnu její pokroky v oblasti (nejen) hrubé motoriky.

Velkou událostí byl první zub naší třetirozené. Prvorozená Dorotka měla první zub v šesti měsících, druhorozená Tonička v deseti (vypadala několik týdnů jako „upírek“, protože jí vyrostly nejprve horní dvojky). Evelíně, stejně jako Toničce, prorazil zub dásní během desátého měsíce jejího života. Každá jsou jiná, ale zuby jim vyrostly všem. Takže teď už se na nás Evelka opravdu „zubí“. A zajímavostí je, že v době prořezávání prvního zubu začala Evelka sama od sebe spát celou noc. Inu třetí dítě je třetí dítě :)

Evelínka během uplynulého měsíce dovedla k dokonalosti způsob přesunu z místa na místo technikou plazení. Plazí se skutečně velmi rychle. Při plazení používá souměrně levou i pravou ruku i obě nohy. Z toho důvodu jsme ani nebyli příliš nervózní z toho, že Evelka ve svém věku ještě neklečí. Kdyby se plazila tahem pouze jedné ruky, anebo se odrážela jenom jednou nohou případně by nohy při plazení nepoužívala stejnoměrně či vůbec, už bychom začali uvažovat o konzultaci s fyzioterapeutem. Nicméně jsme samozřejmě začali pátrat po tom, jak naší maličkou přirozeně do kleku motivovat. Například jsme si uvědomili, že na naší dřevěné podlaze to Evelce prostě klouže, takže se jí snadno plazí. Na druhou stranu je každý pokus o podsazení kolen pod tělo ihned zmařen tím, že jí kolena po podlaze uklouznou zpět do natažení. Takže jsme po mnoha měsících opět vrátili do obývacího pokoje koberec (aby to Eveluše neklouzalo) a také jsme s Evelínou začali častěji pobývat v pokoji Doroty a Tonky, ve kterém koberec na zemi mají. Na internetu jsme také našli tip, kterak kojence ve snaze o klek podpořit. Finta je to jednoduchá: sednete si na zem, nohy natáhnete před sebe, a to tak, aby je mimčo mělo v cestě. Dítěti tak vytvoříte překážku, kterou bude přelézat. Aktivnímu přelézání samozřejmě předchází několikadenní fáze, kdy se dítě snaží na nohu vydrápat. Evelce jsme dali čas a vyplatilo se. Nejen že se naučila s přehledem naše nohy přelézat, ale v kleče opřená o nohu se začala i houpat dopředu dozadu. A tak to má být. Už aby to dělala i bez opory. Evelčin pokrok má teď jen jednu stinnou stránku, která je ale nakonec vlastně i úsměvná: přelézá každou nohu, která je na zemi. A vzhledem k tomu, že čtyřletá Tonička má toho času po bobovací srážce se stromem nohu v sádře a má ji nataženou na zemi celý den, stále dokola se bytem nese: „Mamíííííí, dej tu Eveluchu prýýýýýč!“.

S tím jak se Evelucha začala po bytě sama pohybovat, dostane se i do míst, která jsme před ní dříve nemuseli chránit. Začali jsme tedy zavírat některé dveře, abychom Evelce dopřáli možnost užít si možnost volného pohybu bez toho, aby za ní někdo neustále běhal a odnášel ji „do bezpečí“. Zásuvky jsme ucpali záslepkami, otevřené dveře zajistili zarážkami, televizi a další „svítící“ elektroniku připojili k prodlužovačkám s vypínačem, i tak ale není pro naši dcerku všude bezpečno. A některé věci nejsou pro změnu v bezpečí před ní. Opět jsme tedy začali používat to, co jsme úspěšně užívali u obou starších dcer. A i napotřetí si ověřujeme, že to opravdu funguje. Používáme komentář: „To je mámy (popřípadě táty, Dorotky, Toničky). Ruce pryč!“ Na Evelčině reakci je jasně vidět, jak je pro dítě raného věku důležitá intonace našeho hlasu ve spojení s mimikou, tedy s výrazem našeho obličeje. Evelucha se obvykle otočí a podívá se na nás. A po těch několika týdnech není výjimkou, že toho, co jí takto nepřímo zakazujeme, sama nechá. Některá lákadla jsou samozřejmě natolik veliká, že nezbývá, než je před dítětem buď zajistit (z přehrávače jsme odmontovali tlačítka, která Evelucha sundavala), anebo je udělat bezpečnějšími (ve skříňce v koupelně, ve které Evelka krámuje, jsme nechali jen to, co může vytahat a v čem se může přehrabovat), protože naše maličká využívá každou možnost, jak se do nich pustit. A to obvykle končí velkým řevem, protože na náš zákaz někdy nereaguje a my ji tedy odnášíme pryč. Takže než abychom přistoupili na to, co hrou být nesmí, raději to uděláme tak, aby byla jasně stanovena hranice, co ano a co ne (případně za jakých podmínek ano a za jakých ne).

Evelka začala „tančit“. Je zajímavé, že stejnou reakci na hudbu předvádí v tomto věku většina zdravých, slyšících kojenců. Pokud je v poloze na bříšku zapřená o ruce a slyší hudbu, začne se pohybovat doleva doprava. Nejprve takhle reagovala na hudbu z CD, teď už i na zpívanou píseň či broukanou melodii, anebo na melodické zvonění telefonu.

V oblasti jemné motoriky se Evelína začala intenzivně věnovat hrám založeným na „vlož – vyndej“ a „spoj – odděl“. Do nejrůznějších kelímků vkládá kostky nebo menší hračky, výbornou hračkou jsou zapůjčené hrnce z kuchyně nebo prázdné krabičky od čaje. Jednou z jejích neoblíbenějších hraček je varianta Geomagu pro kojence a batolata. Jsou to barevné plastové polokoule, kostky a válce, ve kterých jsou velmi slabé magnety. Pokud k sobě dítě přiblíží dva díly odpovídjícími póly, tak se k sobě přicvaknou. Oddělit je lze slabým tahem. Tuto hračku máme již od doby, kdy byla ve stejném věku Dorotka. A skutečně mohu říci, že je to skvěká hračka, která vydrží sebenešetrnější dětské zacházení. Další oblíbenou aktivitou je dělání hluku prostřednictvím čehokoliv, čím se dá náležitě třísknout o zem nebo do hrnce nebo do židle, do zdi a podobně. Největší hluk dělá samozřejmě třísání věcmi o podlahu. Něco ťuká, něco bouchá hlasitě … je zajímavé pozorovat, jak si Evelína s těmi zvuky hraje. Ještěže sousedi, kteří bydlí pod námi, jsou přes den v práci.

V minulém zápisu jsem se zmiňovala o tom, že si Evelka začala cucat palec. V souvislosti s častým používáním rukou k mnoha různým činnostem už k tomu nemá Evelucha tolik příležitostí. S palcem v puse ji teď obvykle vidíme když je unavená nebo má HLAD či ŽÍZEŇ (v tuto chvíli to už považujeme za zank).Občas si strčí palec do pusy, když se nudí. To je pak na nás ji něčím zaujmout. Dokonce si palec přestala cucat tak intenzivně i v noci. Usíná s dudlíkem a obvykle si sama v noci v postýlce dudlík najde a sama si ho dá do pusy. Mám z toho velkou radost.

Doufám, že se vám nezdál úvod o pokrocích naší Evelínky příliš dlouhý. Všechno ale souvisí se vším a následující řádky věnované pokrokům v oblasti komunikace na ty předcházející budou navazovat.

Kromě toho, že Evelka začala používat v komunikaci další znaky znakování s miminky, ke kterým se dostanu za chvíli, jsou pro mne některé její reakce (kterými s námi komunikuje) velmi překvapivé. To, že poznává mne, svého tátu, své sestry a další členy své rodiny, je v tomto věku přirozené. Už jí není jedno, kdo ji chová, kdo se na ni dívá, anebo kdo na ni mluví. Svůj nesouhlas dává jasně najevo a kromě slziček to může být i pořádný řev. K slzám ji dokáže dohnat i to, když vidí plakat některou ze svých sester. Překvapuje mne ale, že kromě lidí Evelína bezpečně poznává i místa. Například se celá tetelí a hlasitě výská, když ji vynáším po schodech ve školce, abychom vyzvedli Toničku. Stejně tak reaguje v případě, že ji neseme do koupelny, protože Evelína miluje koupání. A při cestě do koupelny už sama znakuje KOUPAT SE (artikulujeme „cáky cáky“).

Nejrychlejší reakci jsme zatím u Evelínky zaznamenali na znak HODINY. Evelucha ho pochopila velmi rychle. A zcela překvapivě k němu začala artikulovat „Ty tá“ aneb „tik tak“. Takže znak hodiny se stal během pár dní hitem a Evelka jím na pár týdnů nahradila i již používaný znak SVĚTLO.

PÁ PÁ Evelka už znakuje nejen na výzvu, ale i sama od sebe. Rituál ranního vyprovázení táty do práce, Dorotky do školy a Tonky do školky se již stal rutinnou. Evelka už mává nejen když ji držím v náručí mezi dveřmi směrem k výtahu, u kterého vyprovázení čekají, ale už i ve chvíli, kdy se někdo obléká a k odchodu teprve chystá. A to už nemusí být ani ráno :)

Už jsem se zmínila o tom, že Evelucha při znaku HODINY artikuluje „ty tá“. Kromě toho napodobuje i jiné zvuky řeči. Například „ha ha“ je „haf haf“ anóbrž pes. Pokud jí řekneme, kde je PES „haf haf“, začne svou oblíbenou hračku hledat. A když psa najde, vítězoslavně ho vezme do ruky a ukáže pochlubí se jím.

Velkou legraci zažíváme se znakem OPICE. Evelka na něj od první chvíle reagovala smíchem, protože to je přece náramná legrace, když máma dělá "hu hu hu" a současně se u toho plácá dlaní do hlavy. Evelínka znak sama aktivně používá při hře, a to tak, že plácá do hlavy toho, kdo ji drží v náručí. Zvuk "hu hu hu" napodobuje zdařile.

Znaky SVĚTLO, KOUPAT SE, PÍT, PÁ PÁ a HODINY často používáme i my směrem k Evelínce, abychom ji ubezpečili o tom, že znaky mají v naší komunikaci své místo, a abychom jejich používání upevnili.

Stále Evelínce během běžných denních činností nabízíme znaky MLÉKO, HOTOVO, KŘUPKA, JEŠTĚ, KRÁSNÉ SNY a HAM.

A bonus na závěr? S nabízením znaků směrem k Evelce jsem celkem důsledná. Obvykle nezapomínám, používám nabízené znaky v odpovídajících situacích tak často, jak to vyžaduje mluvená řeč. A co víc! Znaky nabízejí i sedmiletá Dorotka a čtyřletá Tonička. Takže Evelka je znaky obklopena tak, jak jsem doufala, že bude :)

Už se nemůžu dočkat až si Evelínka sedne. Vím, že u Dorotky i Toničky byl tenhle okamžik spouštěčem vlny znaků, které holky začaly směrem k nám používat, protože se jim najednou uvolnily ruce, o které se do té doby v poloze na břiše opíraly. Také se v tu dobu začaly účastnit mnoha nových a zajímavých aktivit, protože jsme je už mohli posadit do dětské židličky. Evelucha si se sezením dává poněkud na čas, na druhou stranu dokud nebude klečet, tak si sama sednout nemůže. Musíme být trpěliví a dopřát naší třetirozené čas, který k dalšímu kroku ve svém vývoji potřebuje. Tak čekejte s námi. Třeba už v příštím zápisu dalšího měsíce jejího života napíši, že SEDÍ!



Sdílet na Facebooku

Valid XHTML 1.0 Strict